První slova

První krůčky máme za sebou dávno. Jakmile se čtvrťáček odlepil od nábytku, už mu ani pořádně nestačím. Žádné pobízení, žádné přemlouvání, prostě se po bytě prohání jako vítr.

Správná chvíle tedy propásnuta, a tak bylo s dalším příspěvkem tohoto blogu nutno počkat na první slovo.

Jeden by si myslel, že prvním čtvrťáčkovým smysluplným slovem bude táta. Celý svůj dosavadní život je doma převážně s tátou, navíc velmi často používal při žvatlání svou téměř nejoblíbenější kadenci: „Ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta.“  A někdy ještě mnohem rychlejší.

Prvním slovem ovšem bylo citoslovce „bác“. Bác, když upadne. Bác, když testuje tatínka vyhozením hračky z kočárku. Bác, když shodí misku s jídlem. Bác, když si nešikovný tatínek někde ublíží. Bác skoro při každé příležitosti. Jako druhé přidal razantnější „bum“. Nejspíš, aby mohl všechny ty „bácy“ pěkně odstupňovat. Takže kdybych chtěl, aby mě čtvrťáček oslovil právě tehdy, musel bych být jedině šašek Bumbác.

Táta tedy dál čekal. Doufal, že dalším novým slovem už ho čtvrťáček osloví. Jenže čtvrťáček si mnohem raději začal říkat o jídlo. Následujícím slovem bylo „ham“. Vlastně nikoliv „ham“, ale jakýsi mix mezi pitím a jídlem. Tedy mez „brm, brm“ a „ham, ham“. To třetí slovo zní „bama“.

Dalším, kdo se dočkal, jsem opět nebyl já, ale paní krát(ká). Ano, oním čtvrtým slovem, bylo slůvko „máma“. A kdo by si myslel, že tatínek byl osloven čtvrťáčkem hned potom, šeredně by se mýlil. Následně se totiž svého oslovení dočkala „bába“ a hned potom „dede“.

Nakonec, jak už to tak bývá, čtvrťáček oslovil i mě. To vám bylo u nás doma slávy! A co na tom, že si při každém oslovení připadám tak trochu jako jugoslávský diktátor. Rozplývám se nadšením vždy, když ke mně čtvrťáček natáhne ručičky a řekne: „Tito!“

Šéfovi byl jeden rok...

Výborný článek...

...o tom, jaké je to být na "otcovské" dovolené najdete tady na stránkách projektu Táto, jak na to.

Prodám Sirénu...

Nebo za něco zajímavého vyměním. A když je nejhůř, měl bych i sto chutí darovat ho za odvoz. :)

Ano, čtete správně. Je to TEN Siréna. Náš čtvrťáček se rozhodl, že bude řvát, ječet, křičet a vůbec vydávat podobné protivné zvuky. On byl tedy vždycky uječený, ale v poslední době je to fakt neúnosný.  Ječí, když něco chce. Ječí, když něco nechce. A hlavně ječí, když to nechceme my.

Pořídil jsem mu soukromou celu (rozuměj ohrádku), aby nám nekontaktoval svým obličejovým zesilovačem elektrické zásuvky a nedobíjel se tak. Jenže to nepomohlo. Zřejmě funguje na solární pohon. Jak jinak si vysvětlit, že na víkendové cestě do Liberce z 250 kilometrů jich celých 150 dokázal prořvat. A to opravdu drsně, prakticky bez přestávky. Snad jen když už byla blízko hrozba apnoe, rozhostil se na několik blahých desetin sekundy klid, aby ten náš malej Siréna mohl nabrat dech, a rozjet to hlasité divadlo zase nanovo. Opět jsem cestou o trochu víc vypelichal a možná i drobně zešedivěl. Různé obličejové tiky už ani nepočítám. Když se ráno podívám do zrcadla, připadá mí, že koukám na někoho, právě zasaženého elektrickým proudem.

Vůbec netuším, co s ním. Jedinou útěchou je, že nekvílí bolestí. Nestrádá. Jen si tak prostě řve vzteky. 

Někdo mi nedávno řekl: "Jaký si to uděláš, takový to máš!"

A já na to říkám: "Tak to potěš koště…! Co jsem si to udělal!?"

Ještě trochu pouvažujeme a chvíli si toho Sirénu Klaksonoviče Ječimila necháme. Ale stejně pro jistotu zvažujte svoje nabídky… :)

Důkazy

Nějaký ten týden po pololetním vysvědčení jsme byli opět pozváni do školy. Pulec zase trojčí, vyvádí alotria, zlobí, řádí. Nazvěte to, jak kdo chcete.Takové pozvání do školy je NESMÍRNĚ příjemné a návštěva samotná tenhle příjemný pocit ještě umocní.

Doma jsem pak, ještě řádně napružen, "vyrazil na zteč" a rozhodl se mladému vyčinit. Vše skončilo u věty: "Příšerně zlobíš a roste z tebe grázl."

Což mi pulec s klidem anglického džentlmena okamžitě vyvrátil. "Ale tatínku já moc nezlobím a grázl ze mě nebude."

???

"Tady na to máš důkaz," ukázal na pololetní vysvědčení. Konkrétně na jedničku z chování.

Co na to můžete říct...?

*****

Nedávno se děda u nějaké televizní pohádky zeptal pulce, jestli se nebojí. Ježibaby, strašidel, čertů...

"No tak dědo, vždyť žádný strašidla, ježibaby nebo čerti neexistujou."

"A co Ježíšek, ten existuje?"

"No jasně! Na to jsou jednoznačné důkazy."

???

"No přece dárky..."

Nové zaměstnání

Firma: koyamas family

Pracovní zařazení: otec

Zhodnocení zkušební doby: Celkem se osvědčil. Alespoň natolik, že jiného ňoumu není nutno shánět.

Mám nové zaměstnání.

Po dvou měsících a dvou týdnech musím uznat, že je to dřina. Víte, já to vždycky tušil a od dvou let půlčíka, kdy jsem s ním byl rok na rodičovské dovolené, jsem to i věděl. Kamarádům jsem to často říkal, ale takhle veřejně jsem to, myslím, ještě nikdy neprohlásil. Slovo dovolená je ve spojení mateřská, rodičovská či otcovská více než scestné. Opravdu jde o zaměstnání na plný úvazek. Mnohdy si připadám jako na nějakém vysokém manažerském postu. Synchronizovat stravování, údržbu, hygienu, návštěvy úřadů, lékařů (a to jsme zatím ještě nedospěli ke správnému  vytěžování dětských hřišť) je téměř nadmužský úkol. Říká se, že ženy, na rozdíl od mužů, dokáží dělat více věci najednou. V tomto směru jsem si vždy přišel výjimečný. Měl jsem za to, že já k tomuto mám vlohy také. Usuzoval jsem podle mé schopnosti zároveň jíst a sledovat televizi (většinou bez pobryndání). Ale pro toto zaměstnání je takto rozvinutá schopnost zcela insuficientní. 

Každé ráno vstanu s prvním zavrněným argumentem čtvrťáčka, abych se připravil na jejich stupňování. Zavřu se u nás ve firmě do místnosti číslo 00, kde následně provedu rychlý brainstorming. Pak už jen čekám na kolotoč příkazů a povinností, který dřív nebo později přijde. Většinou je to dřív. Ještě žádný z mých předchozích šéfů si na mě nedovolil řvát tak, jako ten můj současný - čtvrťáček.

Dělat si o předchozím večeru (nebo spíše noci) nějaké konkrétní časové plány na druhý den či si dokonce rozvrhovat den celý tak, jak by to měl správný manažer dělat, je holý nesmysl. Lze si třeba naplánovat, že v pondělí, v úterý nebo ve středu zajdeme tam a tam nebo, že ve středu, čtvrtek či pátek vytřu komplet podlahu v té naší 4+1 firmě, ale i tyhle plány se dost často zbortí jako domeček z karet, a pak je každý všední den nutno vytírat jednu místnost a každý druhý den volat do tam a tam a tam se pokoušet získat další termín schůzky, přičemž se snažíte, abyste byl přes řev šéfa, který už se u nafukovacího válce začal nudit a potřebuje přemístit k nějaké zajímavější hrací pomůcce, slyšet.

Ještě než pro dnešek skončím, vrátím se k výše zmiňované kosmetice podlahových krytin. V nedávné době jsem šéfovi udělil, myslím si, trefnou přezdívku. Tedy pořád je to šéf, takže jsem si netroufl uchýlit se k jakýmkoliv vulgarismům. Vzal jsem tedy zavděk jazykem páně Napoleona a překřtil čtvrťáčka na pobliothèque. Je ale zajímavé jakou dokonalou schopností provést tento svůj úkon právě v místnosti, ve které bylo zrovna ten den vytřeno, disponuje. Inu nadarmo asi nebyl jmenován šéfem této firmy.

Doufám, že tentokrát mi pracovní povinnosti dovolí ozvat se příště dříve než po pěti měsících. Ale určitě to znáte. Zkušební doba je prostě náročné období a tak je taky zapotřebí se k němu stavět.