úterý 24. září 2013

První slova

První krůčky máme za sebou dávno. Jakmile se čtvrťáček odlepil od nábytku, už mu ani pořádně nestačím. Žádné pobízení, žádné přemlouvání, prostě se po bytě prohání jako vítr.

Správná chvíle tedy propásnuta, a tak bylo s dalším příspěvkem tohoto blogu nutno počkat na první slovo.

Jeden by si myslel, že prvním čtvrťáčkovým smysluplným slovem bude táta. Celý svůj dosavadní život je doma převážně s tátou, navíc velmi často používal při žvatlání svou téměř nejoblíbenější kadenci: „Ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta.“  A někdy ještě mnohem rychlejší.

Prvním slovem ovšem bylo citoslovce „bác“. Bác, když upadne. Bác, když testuje tatínka vyhozením hračky z kočárku. Bác, když shodí misku s jídlem. Bác, když si nešikovný tatínek někde ublíží. Bác skoro při každé příležitosti. Jako druhé přidal razantnější „bum“. Nejspíš, aby mohl všechny ty „bácy“ pěkně odstupňovat. Takže kdybych chtěl, aby mě čtvrťáček oslovil právě tehdy, musel bych být jedině šašek Bumbác.

Táta tedy dál čekal. Doufal, že dalším novým slovem už ho čtvrťáček osloví. Jenže čtvrťáček si mnohem raději začal říkat o jídlo. Následujícím slovem bylo „ham“. Vlastně nikoliv „ham“, ale jakýsi mix mezi pitím a jídlem. Tedy mez „brm, brm“ a „ham, ham“. To třetí slovo zní „bama“.

Dalším, kdo se dočkal, jsem opět nebyl já, ale paní krát(ká). Ano, oním čtvrtým slovem, bylo slůvko „máma“. A kdo by si myslel, že tatínek byl osloven čtvrťáčkem hned potom, šeredně by se mýlil. Následně se totiž svého oslovení dočkala „bába“ a hned potom „dede“.

Nakonec, jak už to tak bývá, čtvrťáček oslovil i mě. To vám bylo u nás doma slávy! A co na tom, že si při každém oslovení připadám tak trochu jako jugoslávský diktátor. Rozplývám se nadšením vždy, když ke mně čtvrťáček natáhne ručičky a řekne: „Tito!“

1 komentář: