To je sranda...

...čtvrťáček nebo také čtvrťátko, jak jej pěkně pojmenovala Sarayli, dosáhl v tento čtvrtek váhy čtyři kilogramy a čtvrt k tomu.

První úsměv

Stalo se to už celkem dávno. Před několika týdny. Já ale pořád doufal, že se mi povede zachytit také objektivem fotoaparátu. Ovšem nejlepší momentka, která z mého snažení vzešla, připomínala nejvíc šklebícího se Stallona za mlada.

Chystal jsem se zrovna na běžecký trénink, paní krát(ká) si potřebovala těsně po kojení něco rychlého zařídit, ale já už byl oblečený skoro mezi dveřmi.

„Bude to jen chvilka,“ řekla paní krát(ká) a vrazila mi čtvrťáčka do náruče.

Čekal jsem na ten úsměv dlouho. Paní krát(ká) sice tvrdila, že čtvrťáček už se usmívá několik dnů, potažmo týdnů…ale na co nejsou důkazy a co není zachyceno v kronikách, jakoby se nikdy nestalo.

Koukal jsem na ten náš dáreček, sledoval, jak ke mně otočil hlavičku, celý se rozzářil a roztáhl koutky skoro od ucha k uchu. Srdce mi v tu chvíli roztálo, jako kopeček zmrzliny na slunci a pak….

…pak mě čtvrťáček celého zeblil. :)

Od té doby se úsměvy opakují pořád častěji a já, i když s pomalu se tenčící silou, stále zažívám ten pocit roztáté zmrzliny. Naposledy se na mě čtvrťáček usmál před pár hodinami. Těsně před tím, než do plíny s hlasitým rachotem, který byl zcela jistě slyšet až na ulici (alespoň do kuchyně, jak mi potvrdila paní krát(ká), určitě), vypustil obrovskou pumu s obsahem nazelenalé řídce kašovité hmoty, jejíž odér se na tu ulici zaručeně dostal taky. :)