První slova

První krůčky máme za sebou dávno. Jakmile se čtvrťáček odlepil od nábytku, už mu ani pořádně nestačím. Žádné pobízení, žádné přemlouvání, prostě se po bytě prohání jako vítr.

Správná chvíle tedy propásnuta, a tak bylo s dalším příspěvkem tohoto blogu nutno počkat na první slovo.

Jeden by si myslel, že prvním čtvrťáčkovým smysluplným slovem bude táta. Celý svůj dosavadní život je doma převážně s tátou, navíc velmi často používal při žvatlání svou téměř nejoblíbenější kadenci: „Ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta.“  A někdy ještě mnohem rychlejší.

Prvním slovem ovšem bylo citoslovce „bác“. Bác, když upadne. Bác, když testuje tatínka vyhozením hračky z kočárku. Bác, když shodí misku s jídlem. Bác, když si nešikovný tatínek někde ublíží. Bác skoro při každé příležitosti. Jako druhé přidal razantnější „bum“. Nejspíš, aby mohl všechny ty „bácy“ pěkně odstupňovat. Takže kdybych chtěl, aby mě čtvrťáček oslovil právě tehdy, musel bych být jedině šašek Bumbác.

Táta tedy dál čekal. Doufal, že dalším novým slovem už ho čtvrťáček osloví. Jenže čtvrťáček si mnohem raději začal říkat o jídlo. Následujícím slovem bylo „ham“. Vlastně nikoliv „ham“, ale jakýsi mix mezi pitím a jídlem. Tedy mez „brm, brm“ a „ham, ham“. To třetí slovo zní „bama“.

Dalším, kdo se dočkal, jsem opět nebyl já, ale paní krát(ká). Ano, oním čtvrtým slovem, bylo slůvko „máma“. A kdo by si myslel, že tatínek byl osloven čtvrťáčkem hned potom, šeredně by se mýlil. Následně se totiž svého oslovení dočkala „bába“ a hned potom „dede“.

Nakonec, jak už to tak bývá, čtvrťáček oslovil i mě. To vám bylo u nás doma slávy! A co na tom, že si při každém oslovení připadám tak trochu jako jugoslávský diktátor. Rozplývám se nadšením vždy, když ke mně čtvrťáček natáhne ručičky a řekne: „Tito!“

První úsměv

Stalo se to už celkem dávno. Před několika týdny. Já ale pořád doufal, že se mi povede zachytit také objektivem fotoaparátu. Ovšem nejlepší momentka, která z mého snažení vzešla, připomínala nejvíc šklebícího se Stallona za mlada.

Chystal jsem se zrovna na běžecký trénink, paní krát(ká) si potřebovala těsně po kojení něco rychlého zařídit, ale já už byl oblečený skoro mezi dveřmi.

„Bude to jen chvilka,“ řekla paní krát(ká) a vrazila mi čtvrťáčka do náruče.

Čekal jsem na ten úsměv dlouho. Paní krát(ká) sice tvrdila, že čtvrťáček už se usmívá několik dnů, potažmo týdnů…ale na co nejsou důkazy a co není zachyceno v kronikách, jakoby se nikdy nestalo.

Koukal jsem na ten náš dáreček, sledoval, jak ke mně otočil hlavičku, celý se rozzářil a roztáhl koutky skoro od ucha k uchu. Srdce mi v tu chvíli roztálo, jako kopeček zmrzliny na slunci a pak….

…pak mě čtvrťáček celého zeblil. :)

Od té doby se úsměvy opakují pořád častěji a já, i když s pomalu se tenčící silou, stále zažívám ten pocit roztáté zmrzliny. Naposledy se na mě čtvrťáček usmál před pár hodinami. Těsně před tím, než do plíny s hlasitým rachotem, který byl zcela jistě slyšet až na ulici (alespoň do kuchyně, jak mi potvrdila paní krát(ká), určitě), vypustil obrovskou pumu s obsahem nazelenalé řídce kašovité hmoty, jejíž odér se na tu ulici zaručeně dostal taky. :)

Jeden a tři čtvrtě chlapa

Málo platné, narození dítěte vám obrátí život naruby. A lhostejno, jestli jde o prvorozence či druhorozence. Snad jen takový druhorozený nedonošenec, vám dokáže život opepřit malinko vydatněji (viz. tady, tady, tady a vlastně i tady). Ovšem to si nestěžuji. Bez koření není pořádná bašta, že?!

A jak se vám tak obrátí život naruby, jste celí vyjevení a zděšení z toho, jak to na té opačné straně líce vypadá, a vymýšlíte neuvěřitelné věci. Tedy, ne že bych nakonec vymyslel něco tak neuvěřitelně šokujícího a převratného. Kdo mě zná, ví, že s mou náturou je výsledek onoho vyjevení se nad životarubem vlastně prachsprostě normální. Rozhodl jsem se totiž, sic tak nějak nepravidelně, se z tohohle zděšení veřejně vypisovat.

Občasník, který se tímto představuje, ponese název 1 a ¾ chlapa s podle situace se měnícími podtituly.  Všechny hlavní postavy občasníku jsou potom obsaženy v jeho názvu. Nevěříte?

Jedničku nebo také celého chlapa jsem nabubřele přisoudil sobě.

Polovina náleží našemu šestiletému synu a čerstvému školákovi (k tomu se určitě ještě vrátím). Asi by s tou polovinou hlasitě nesouhlasil, protože se velmi často považuje za chlapa celého. My potom máme někdy dokonce pocit, že tu po bytě nebo venku nebo prostě tam, kde se zrovna nacházíme, běhají nikoliv chlapi, ale rabijáti nejméně dva. Přesto však budiž pro tento nepravidelník onou půlkou, pulcem či půlcem nebo taky půlčíkem. Co oči (prozatím) nepřečtou, to srdce bolet nebude. :)

Sotva tři měsíce stár, stěží přes tři kila vážící a už minimálně třikrát nás vyděsivší uzlíček nebude, jak by se mohlo z předchozích slov zdát, třetinou, nýbrž čtvrtkou. Čtvrťákem či čtvrťáčkem…

A v neposlední řadě moje milovaná žena a matka tří čtvrtek vyobrazených níže. 

Nezapomněl jsem na ni a skutečně v titulku obsažená je. Ona je totiž to krát, které násobí to skrovné penzum našich dobrých vlastností a navzdory matematické logice odmocňuje naše nedostatky. A kdo jí už někdy viděl, ví, že titul paní krát(ká), jí sedne jako ulitý. :)

Ale už dost úvodu. Třeba se najde někdo, kdo bude tyhle výplody prozatím (snad) zdravé mysli číst (jak píšu výše, nabubřelost sama :). Ovšem pokud nikoliv, i tak mi bude stát za to, si některé hlášky či příhody pro budoucnost zaznamenat. Třeba jen jako příhody pro vnoučata. :) A kdo ví, třeba jednou pojedou Šimon a Matouš i na riviéru…. ;)