Šéfovi byl jeden rok...

Výborný článek...

...o tom, jaké je to být na "otcovské" dovolené najdete tady na stránkách projektu Táto, jak na to.

Prodám Sirénu...

Nebo za něco zajímavého vyměním. A když je nejhůř, měl bych i sto chutí darovat ho za odvoz. :)

Ano, čtete správně. Je to TEN Siréna. Náš čtvrťáček se rozhodl, že bude řvát, ječet, křičet a vůbec vydávat podobné protivné zvuky. On byl tedy vždycky uječený, ale v poslední době je to fakt neúnosný.  Ječí, když něco chce. Ječí, když něco nechce. A hlavně ječí, když to nechceme my.

Pořídil jsem mu soukromou celu (rozuměj ohrádku), aby nám nekontaktoval svým obličejovým zesilovačem elektrické zásuvky a nedobíjel se tak. Jenže to nepomohlo. Zřejmě funguje na solární pohon. Jak jinak si vysvětlit, že na víkendové cestě do Liberce z 250 kilometrů jich celých 150 dokázal prořvat. A to opravdu drsně, prakticky bez přestávky. Snad jen když už byla blízko hrozba apnoe, rozhostil se na několik blahých desetin sekundy klid, aby ten náš malej Siréna mohl nabrat dech, a rozjet to hlasité divadlo zase nanovo. Opět jsem cestou o trochu víc vypelichal a možná i drobně zešedivěl. Různé obličejové tiky už ani nepočítám. Když se ráno podívám do zrcadla, připadá mí, že koukám na někoho, právě zasaženého elektrickým proudem.

Vůbec netuším, co s ním. Jedinou útěchou je, že nekvílí bolestí. Nestrádá. Jen si tak prostě řve vzteky. 

Někdo mi nedávno řekl: "Jaký si to uděláš, takový to máš!"

A já na to říkám: "Tak to potěš koště…! Co jsem si to udělal!?"

Ještě trochu pouvažujeme a chvíli si toho Sirénu Klaksonoviče Ječimila necháme. Ale stejně pro jistotu zvažujte svoje nabídky… :)

Důkazy

Nějaký ten týden po pololetním vysvědčení jsme byli opět pozváni do školy. Pulec zase trojčí, vyvádí alotria, zlobí, řádí. Nazvěte to, jak kdo chcete.Takové pozvání do školy je NESMÍRNĚ příjemné a návštěva samotná tenhle příjemný pocit ještě umocní.

Doma jsem pak, ještě řádně napružen, "vyrazil na zteč" a rozhodl se mladému vyčinit. Vše skončilo u věty: "Příšerně zlobíš a roste z tebe grázl."

Což mi pulec s klidem anglického džentlmena okamžitě vyvrátil. "Ale tatínku já moc nezlobím a grázl ze mě nebude."

???

"Tady na to máš důkaz," ukázal na pololetní vysvědčení. Konkrétně na jedničku z chování.

Co na to můžete říct...?

*****

Nedávno se děda u nějaké televizní pohádky zeptal pulce, jestli se nebojí. Ježibaby, strašidel, čertů...

"No tak dědo, vždyť žádný strašidla, ježibaby nebo čerti neexistujou."

"A co Ježíšek, ten existuje?"

"No jasně! Na to jsou jednoznačné důkazy."

???

"No přece dárky..."

Nové zaměstnání

Firma: koyamas family

Pracovní zařazení: otec

Zhodnocení zkušební doby: Celkem se osvědčil. Alespoň natolik, že jiného ňoumu není nutno shánět.

Mám nové zaměstnání.

Po dvou měsících a dvou týdnech musím uznat, že je to dřina. Víte, já to vždycky tušil a od dvou let půlčíka, kdy jsem s ním byl rok na rodičovské dovolené, jsem to i věděl. Kamarádům jsem to často říkal, ale takhle veřejně jsem to, myslím, ještě nikdy neprohlásil. Slovo dovolená je ve spojení mateřská, rodičovská či otcovská více než scestné. Opravdu jde o zaměstnání na plný úvazek. Mnohdy si připadám jako na nějakém vysokém manažerském postu. Synchronizovat stravování, údržbu, hygienu, návštěvy úřadů, lékařů (a to jsme zatím ještě nedospěli ke správnému  vytěžování dětských hřišť) je téměř nadmužský úkol. Říká se, že ženy, na rozdíl od mužů, dokáží dělat více věci najednou. V tomto směru jsem si vždy přišel výjimečný. Měl jsem za to, že já k tomuto mám vlohy také. Usuzoval jsem podle mé schopnosti zároveň jíst a sledovat televizi (většinou bez pobryndání). Ale pro toto zaměstnání je takto rozvinutá schopnost zcela insuficientní. 

Každé ráno vstanu s prvním zavrněným argumentem čtvrťáčka, abych se připravil na jejich stupňování. Zavřu se u nás ve firmě do místnosti číslo 00, kde následně provedu rychlý brainstorming. Pak už jen čekám na kolotoč příkazů a povinností, který dřív nebo později přijde. Většinou je to dřív. Ještě žádný z mých předchozích šéfů si na mě nedovolil řvát tak, jako ten můj současný - čtvrťáček.

Dělat si o předchozím večeru (nebo spíše noci) nějaké konkrétní časové plány na druhý den či si dokonce rozvrhovat den celý tak, jak by to měl správný manažer dělat, je holý nesmysl. Lze si třeba naplánovat, že v pondělí, v úterý nebo ve středu zajdeme tam a tam nebo, že ve středu, čtvrtek či pátek vytřu komplet podlahu v té naší 4+1 firmě, ale i tyhle plány se dost často zbortí jako domeček z karet, a pak je každý všední den nutno vytírat jednu místnost a každý druhý den volat do tam a tam a tam se pokoušet získat další termín schůzky, přičemž se snažíte, abyste byl přes řev šéfa, který už se u nafukovacího válce začal nudit a potřebuje přemístit k nějaké zajímavější hrací pomůcce, slyšet.

Ještě než pro dnešek skončím, vrátím se k výše zmiňované kosmetice podlahových krytin. V nedávné době jsem šéfovi udělil, myslím si, trefnou přezdívku. Tedy pořád je to šéf, takže jsem si netroufl uchýlit se k jakýmkoliv vulgarismům. Vzal jsem tedy zavděk jazykem páně Napoleona a překřtil čtvrťáčka na pobliothèque. Je ale zajímavé jakou dokonalou schopností provést tento svůj úkon právě v místnosti, ve které bylo zrovna ten den vytřeno, disponuje. Inu nadarmo asi nebyl jmenován šéfem této firmy.

Doufám, že tentokrát mi pracovní povinnosti dovolí ozvat se příště dříve než po pěti měsících. Ale určitě to znáte. Zkušební doba je prostě náročné období a tak je taky zapotřebí se k němu stavět.

To je sranda...

...čtvrťáček nebo také čtvrťátko, jak jej pěkně pojmenovala Sarayli, dosáhl v tento čtvrtek váhy čtyři kilogramy a čtvrt k tomu.

První úsměv

Stalo se to už celkem dávno. Před několika týdny. Já ale pořád doufal, že se mi povede zachytit také objektivem fotoaparátu. Ovšem nejlepší momentka, která z mého snažení vzešla, připomínala nejvíc šklebícího se Stallona za mlada.

Chystal jsem se zrovna na běžecký trénink, paní krát(ká) si potřebovala těsně po kojení něco rychlého zařídit, ale já už byl oblečený skoro mezi dveřmi.

„Bude to jen chvilka,“ řekla paní krát(ká) a vrazila mi čtvrťáčka do náruče.

Čekal jsem na ten úsměv dlouho. Paní krát(ká) sice tvrdila, že čtvrťáček už se usmívá několik dnů, potažmo týdnů…ale na co nejsou důkazy a co není zachyceno v kronikách, jakoby se nikdy nestalo.

Koukal jsem na ten náš dáreček, sledoval, jak ke mně otočil hlavičku, celý se rozzářil a roztáhl koutky skoro od ucha k uchu. Srdce mi v tu chvíli roztálo, jako kopeček zmrzliny na slunci a pak….

…pak mě čtvrťáček celého zeblil. :)

Od té doby se úsměvy opakují pořád častěji a já, i když s pomalu se tenčící silou, stále zažívám ten pocit roztáté zmrzliny. Naposledy se na mě čtvrťáček usmál před pár hodinami. Těsně před tím, než do plíny s hlasitým rachotem, který byl zcela jistě slyšet až na ulici (alespoň do kuchyně, jak mi potvrdila paní krát(ká), určitě), vypustil obrovskou pumu s obsahem nazelenalé řídce kašovité hmoty, jejíž odér se na tu ulici zaručeně dostal taky. :)